Ráda bych se podělila o krásnou vzpomínku, která se mi stala asi před měsícem..

Udělala jsem v poslední době několik zkratů, za které jsem nebyla zrovna dvakrát pyšná. Vnitřně mě to dost trápilo, ale jaksi jsem neměla odvahu se někomu s tím svěřit. Furt jsem to v sobě dusila a dělala jsem si to akorát horší a horší.

Cítila jsem, že bych měla zajít ke zpovědi a vše odevzdat Bohu. Přiznám se, nechtělo se mi. Představa, že tohle řeknu místnímu knězi, mě nelákala. Napadaly mě typické otázky: "Co si bude o mně myslet? Nemám jít raději někam jinam?" To je dobrý nápad, jenže jaksi zbytečně složitý, protože s malým dítětem se moc nikam nedostanu. Tak jsem se začala modlit za to, aby mi Bůh dal odvahu.

Blížil se první pátek v měsíci. Naše úžasná babička slíbila hlídání. Cítíla jsem, že toho musím využít a jít! Po obědě jsem odevzdala dítě a já sedla, vzala kus papíru a začala si vše zlé vypisovat. Někomu se tato metoda může zdát dětinská, jenže já jsem hrozný sklerotik. Párkrát jsem to zkusila si to nenapsat a pak jsem půlku zapomněla. Takhle prostě vím, že řeknu vše.

Blížila se hodina H. Před odchodem jsem se několikrát podívala na kříž a řekla si: Ježíši, důvěřuji Ti! A šla jsem! Otevřela jsem dveře kostela a když jsem vstoupila, byla všude tma. Jen na oltáři svítila osvícená monstrancie. Ve zpovědnici byl jen jeden člověk, který vzápětí vyšel a já mohla vejít. Srdce jsem měla až v krku, vnitřně jsem to furt chtěla vzdát. Ale nenechala jsem se odradit. Vešla jsem a přitom si furt vduchu říkala: "Důvěřuj! Důvěřuj!..." A najednou to přišlo a já vše Bohu odevzdala, i když jsem byla červená jak rak a ruce se mi klepaly.

Vzápětí jsem vyšla, a já šla zasednout do některé z lavic. Přitom jsem se koukala na zářící monstrancii a najednou mě zalil nádherný, přenádherný pocit. Cítila jsem, že nejsem sama.  Měla jsem pocit, že mě "Někdo" objímá a že mě má "Někdo" velmi rád a že má radost, že jsem důvěřovala. 

Monstrancie mě hrozně přitahovala. Přiblížila jsem se, jak nejvíc to šlo. Skoro jsem měla pocit, jako by to bych jí měla projít a měla jsem velkou touhu, se jí dotknout. 

Byla to prostě nádhera. Nevím, jak to jinak nazvat.

Ale jedno vím jistě, že na tento krásný okamžik nikdy nezapomenu.